Nadmutá koza

Staré přirovnání: “honit někoho jako nadmutou kozu” pro mě získalo naprosto nový rozměr. Je to necelých pět měsíců, co jsme si pořídili kůzle a začali pronikat do báječného světa těchto přežvýkavců. A je to týden, co jsme poznali, jaké to je, když se vám koza nadme.

Koza domácí (Capra Aegagrus Hircus) patří mezi sudokopytníky. Vznikla domestikací Kozy bezoárové (Capra Aegagrus). Oficiálně se živí listy keřů, stromů, trávou a různými bylinami. Ve skutečnosti lze říci, že sežere téměř vše, k čemu se dostane. To samozřejmě může mít i neblahé následky na její zažívání.

Naši kozu jménem Mandy potkaly zažívací problémy ke konci června. Jeden den byla v pořádku a druhý den ráno sotva vstala a vyšla ze svého výběhu. Měla nafouklé břicho, povadlý pohled. Obávali jsme se, aby se nejednalo o tympanii, která bez rychlého zásahu může skončit i uhynutím zvířete. Bohužel místní veterinářka byla zrovna na dovolené, a tak nezbývalo, než hledat kontakt na jiného doktora, který se zabývá také kozami. Nakonec jsem jednoho zastihl na telefonu. Byl bohužel na druhém konci republiky, ale po telefonu jsme tympanii vyloučili. Vzhledem k tomu, že koza trpěla také průjmem, šlo spíše o to, že sežrala něco, co neměla, popř. v nevhodné kombinaci. Veterinář nařídil koze dietu (což nebyl takový problém, protože celý den nežrala) a pohyb. Přidali jsme k tomu masáž břicha, která – když následovala po delší době – měla vždy za následek pšoukání a vyprázdnění zvířete.

Nafouknuté břicho, nechutenství a neochota se pohybovat trvaly u Mandy dva dny. Po tu dobu jsme ji neustále museli nutit k chůzi. Když jsme ji nechali být, polehávala a ztěžka dýchala. Pohyb a masírování břicha pomáhalo. Třetí den se situace začala obracet k lepšímu. Koza byla ochotná vzít si trochu sena a sama ušla pár metrů. Čtvrtý den začala mít stolice opět podobu pevných bobků. Nadmutí zmizelo a Mandy měla v očích opět lesk. Že je vše na dobré cestě jsme poznali také díky obnovené chuti k jídlu. Neochvějně se pokusila připravit psa i kočky o granule.

Stále jsme si ale nebyli jistí příčinou zdravotních komplikací. Koza na zahradě mohla sežrat cokoliv, nicméně po pátrání na internetu a konzultaci s jedním zkušenějším chovatelem koz, jsme možná problém objevili. Když jsme si Mandy jsou malé kůzle vyzvedli na farmě, dostali jsme k ní trochu pšeničného šrotu na podporu růstu. Jakmile došel, objednali jsme další a občas jím přikrmovali. Den předtím, než se koza nadmula, dostala o něco větší dávku než obvykle.

Při pátrání jsme pak odhalili, že většina chovatelů pšeničný šrot jednoznačně nedoporučuje, protože u koz vede právě k nadýmání. Hodí se pouze ve velmi malém množství coby příměs do ječného či ovesného šrotu. Tipujeme tedy, že nadmutí způsobil právě pšeničný šrot, i když je možné, že měl spolupachatele v podobě nečěho dalšího, co se Mandy podařilo na zahradě sežrat.

Už pár dnů je ale opět v pohodě. Nejdříve žrala pouze trávu, nyní už má opět do sil, aby šplhala po zdech a zbavovala stromy a keře listí.

Posted in Chovatelství, Kozy | Tagged , , , | Leave a comment

Dieffenbachia (Difenbachie)

Difenbachie (Dieffenbachia), zvaná také Mramornatka, upoutala pozornost lidí především díky mohutné stavbě, velkým listům a celkem snadnému pěstování. U nás pokojová rostlina je původem z Jižní Ameriky. Za její domov můžeme považovat nejspíše Brazílii, najdete ji i v Peru a Venezuele. Líbí se jí ale i v našich příbytcích.

Odvrácenou stranou půvabu rostliny je fakt, že je jedovatá. Konkrétně pak její šťáva, kterou lze spatřit i na povrchu kmene květiny (především v její horní části). Difenbachii poznáte snadno podle typických skvrnitých listů, které mohou kresbou barevných skrvn připomínat právě mramor. Listy rostou z kmene, který časem mohutní a dokáže dosáhnout až výšky téměř 3 metrů.

Ve své domovině byla tato tropická rostlina z čeledi áronovitých využívána indiány k získávání jedu na hroty oštěpů. V České republice je její využití méně praktické – slouží jako dekorativní nenáročná květina, jejíž zajímavý vzhled obohacuje prostředí doma či v kanceláři. S ohledem na svůj jed, který po požití způsobuje pálení v ústech a krku, jež je doprovázeno otoky, které mohou mít za následek i udušení, nejde rozhodně o rostlinu vhodnou do dětského pokoje. Stalo se obecným zvykem, že jakmile se v rodině objeví malé dítě, jde Difenbachie z domu. Její jedovatost se opravdu vyplatí nepodceňovat. I při samotné manipulaci s květinou se doporučuje pracovat v rukavicích. Pro úplnost uvádím, že jedovatost způsobují buňky rostliny obsahující vápenaté oxaláty (šťavelany).

Difenbachie vyžaduje v létě spíše vyšší teploty (do 30 °C), bohatší zálivku a polostín. Rostlina nesnáší průvan, který může vést k hnědnutí a opadávání listů, či ztrátě celé rostliny (stejně tak jako nízké teploty či nedostatek vody). V zimě se Difenbachie umisťuje naopak na světlo, zálivka se omezí. Teploty by neměly klesnout pod 16 °C. Rostlině po celý rok svědčí vysoká vzdušná vlhkost (až 80 %), takže se doporučuje rosení. Přesazování postačí jednou za dva roky, ideálně na jaře. Na substrát rostlina není náročná, rozhodně neuškodí, pokud bude obsahovat rašelinu. Hnojit se doporučuje přes léto každých 14 dní vhodným tekutým hnojivem.

Co se týče další péče, rostlinu se nedoporučuje zastřihávat, ale když rostlina slábne nebo jí hromadně opadávají spodní listy, je dobré provést radikální řez odspodu. Difenbachii lze uříznout v kmeni ve výšce zhruba 12 cm od půdy. Odříznutou část lze znovu nechat zakořenit při vyšších teplotách, zatímco z torza kmene opět vyroste nová rostlina.

Difenbachie je dokorativní především svými listy, které jsou řapíkaté, široce eliptické, žilnaté, s typickou kresbou. Rostlina má ale i krásné bílo-žluté květy. Pěstitelé sice doporučují jejich vylamování, neboť při tvorbě květů se zastavuje růst listů, nicméně kvetoucí mramornatka je oku lahodící (jak se můžete přesvědčit na fotografiích). Plodem rostliny je do červena zbarvená bobule. Difenbachie se množí řízkováním.

Je popsáno zhruba 30 druhů. V našich domácnostech se nejčastěji vyskytují tyto: Dieffenbachia amoena, Dieffenbachia bowmannii, Dieffenbachia maculata, Dieffenbachia seguine

Říše:     rostliny (Plantae)
Oddělení:     rostliny krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída:     rostliny jednoděložné (Liliopsida)
Řád:     žabníkotvaré (Alismatales)
Čeleď:     árónovité (Araceae)
Rod:     Dieffenbachia

Posted in Pěstování | Tagged , , , , , | Leave a comment

Oblovka žravá (Achatina Fullica)

Skoro každé dítě jednou přijde ke svému rodiči s otázkou: “můžu si pořídit domù zvířátko?” A každý z dospělých, který se s touto otázkou již někdy setkal, si jistě pamatuje i na svou reakci. Křeček přeci páchne, králíček se nevejde do dětského pokojíčku, kdo bude chodit třikrát denně venčit pejska a morče, to rozkouše v bytě každý kabel.

Málokdo ovšem ví, že takovým domácím mazlíčkem - nenáročným, kamarádským i zvědavým – může být hlemýžď. Nemluvím tu o hlemýždích, které potkáváme běžně po dešti na každé louce, ale o hlemýždích tropických, které v naší přírodě jen sotva potkáte.

Achatina Fulica, česky Oblovka žravá, je vskutku impozantní jedinec. Jeho ulita může dorůstat až do velikosti 15 cm a jeho masitá noha, pokud máte štěstí a nachytáte ho při jeho toulkách teráriem, může být i přes 25 cm dlouhá. Oblovka není příliš náročná na prostředí, a co je důležité, nezapáchá! Přes den sice odpočívá zatažena ve své nádherně zbarvené, tmavě hnědé ulitě, ale pokud sledujete terárium v podvečer či v noci, překvapí vás svou aktivitou i rychlostí, s jakou se pohybuje po svém příbytku. Mám pocit, že je i dosti zvědavá. Prozkoumá vše, co se kolem ní nachází. Pokud ovšem zapomenete na noc terárium zakrýt, můžete si být jisti, že jí ráno najdete přilepenou v nejvzdálenějším koutě vašeho pokoje a omýtka vašeho bytu bude značně okousaná. Oblovky rádi chroupají malbu a jsou schopné váš nátěr ostrouhat až na cihlu.

Ve své přirozené stravě však není příliš vybíravá. Velmi si pochutná na okurce, má ráda všechny druhy salátů a nepohrdne ani zelenými lupeny otrhanými z kedluben či květáků. Pokud ji chcete opravdu uctít, rozdrtíte v hmoždíři vaječné skořápky s piškotem. Takové pochoutce nikdy neodolá. V žádném teráriu s Oblovkami však nesmí chybět důležitý doplněk jejich stravy – sépiová kost. Bez uhličitanu vápenatého, by jen ztěží stavěly své impozantní ulity a mohlo by se vám stát, že by si okusovaly své ulity navzájem.

Oblovka se ráda zavrtává přes den do země. Je proto nutné, aby dno terária zakrývala vrstva sypké hlíny (např. směs pro pěstování kaktusů či lignocel). Tento substrát by měl být neustále vlhký, oblovka přeci pochází z tropických pásem Afriky a do tohoto podkladu ráda klade i svá vajíčka. Pokud je včas neodstraníte, může se vám stát, že jednoho dne naleznete ve svém teráriu hned několik stovek miniaturních, ale roztomilých (a okamžitě žravých) šnečků.

Při dobré péčivám tento nenáročný mazlíček doma vydrží i více než pět let a brzy pochopíte, že není možno, než si ho oblíbit. Nevěříte? Až dojde jednoho dne i u vás doma k rozhodování, řekněte si: “domácí mazlíček? …no přeci hlemýžď!”

Posted in Chovatelství, Teraristika | Tagged , , , | Leave a comment

Vzájemná pomoc koček při porodu

To, čemu jsem mohl být přítomný tento týden, se hned tak nevidí. Alespoň si myslím, že se to hned tak nevidí, ale třeba právě pro vás to bude naprosto běžná věc. Já osobně byl velmi překvapen a okouzlen.

Máme dvě kočky. Ta starší – Lentilka – má za sebou za poslední dva roky dva vrhy koťat. Jedno z nich – nyní roční Kíla – u nás zůstalo a dělá společnost své matce. Obě kočky letos na jaře zabřezly a tento týden porodily. Vybraly si pro to stejný den. Lentilka jako zkušená matka si prostě ráno zalezla na půdu a tam porodila dvě krásná koťata (zrzavé a mourovaté). Pak si – jako by nic – došla pro porci masa z konzervy.

Kíla začala rodit v podvečer. Zalezla si pod starý koberec na zahradě, odkud jsme ji stačili přenést také na půdu. Aby byly kočky pohromadě. Navíc Lentilka měla tendenci být spíše s Kílou, než aby se starala o svoje koťata.

To nejzajímavější ale mělo teprve přijít, když se první kotě prvorodičky začalo drát na svět. Nejdříve se objevila packa. Pak dlouho nic. Mladá kočka měla očividně bolesti a nevěděla si moc rady. Naštěstí tu ale měla svou matku, která se od ní po celou dobu porodu ani nehnula. Olizovala ji, nalehávala na ní – prostě dělala vše pro to, aby ji v náročné situaci pomohla. V té chvíli snad ani nevnímala, že má nedaleko svá čerstvě narozená koťata.

Nakonec se po delším úsilí a velkém řevu mladé matky podařilo oběma kočkám dostat na svět zdravé černobílé kotě. Lentilka se ještě o oba postarala. Olizovala Kílu i kotě. Nakonec jsme to byli my, kdo musel Lentilčina koťata přemístit k oběma dospělým kočkám, protože se zdálo, jako by na ně jejich matka dočista zapomněla.

Zajímavé bylo, jak kočky vyřešily další péči. Kojení se bezprostředně ujala Kíla a mléko si dopřála všechna tři koťata. To už byl večer a my jsme nechali kočky na půdě o samotě.

Ráno jsme byli celkem překvapení, protože v bedýnce bylo o jedno černé kotě více. Celý den jsme pak byli pryč a když jsme se vrátili, měly u sebe kočky páté – opět černé – kotě. Která z koček je porodila, nemáme ponětí, i když tipujeme Kílu.

Obě kočky se starají o všechna koťata, zdá se, že se poctivě střídají v kojení. Když jedna kojí, druhá si přijde k našim dveřím říct o granule, maso nebo cokoliv dobrého.

O společené výchově koťat jsem již slyšel v souvislosti se lvy, ale že během porodu může jedna kočka druhé tak úžasně pomoci, to jsem opravdu netušil. Lentilka, která se v minulosti ukázalo jako skvělá máma a ke členům rodiny/smečky velmi přátelská kočka, v mých očích potvrdila svou výjimečnost.

Radost nám kazí jen fakt, že den po obou porodech nečekaně zemřelo zrzavé kotě, které bylo největší a podle všeho i nejstarší. Důvod smrti neznáme.

Posted in Chovatelství, Kočky | Tagged , , , , , , , | Leave a comment

Usychání Blahovičníku (E. Globulus)

Blahovičník, latinsky Eucalyptus, je velmi populární rostlinou. Nejenom proto, že jde o víceméně jedinou potravu Koaly medvídkovité (která si ještě vybírá jen určité druhy), ale také proto, že listy blahovičníků obsahují aromatické silice, které jsou prospěšné pro dýchácí orgány.

Pro pěstování blahovičníku v bytě jsem si vybral Eucalyptus Globulus, který je u nás snadno k sehnání. Semena jsem namočil na dva dny do vlažné vody, a poté vysel do truhlíku. Na rostlinky jsem nemusel dlouho čekat. Uchytila se všechna semena a brzy jsem se mohl starat asi o osm malých rostlin.

Eukalypty ve své domovině velmi rychle rostou – zhruba o 3 metry za rok. V našich domácích podmínkách to nejde tak rychle, ale i přesto je potřeba počítat s tím, že si blahovičník bude dělat nárok na prostor. V tomto článku se chci ale především věnovat neduhu, který postihl celou řadu pěstitelů. Jde o to, že Blahovičníky – ačkoliv se v přírodě vyskytují na suchých, a lidmi jsou úspěšně vysazovány i na vlhkých (močály) místech – mají v našich bytech tendenci bezdůvodně zasychat.

Důvod, proč se tak děje a jak tomu předejít, jsem hledal neúspěšně po internetu. I mně se stalo, že v loňském létě zaschly dvě rostliny poté, co byl truhlík na jeden den přemístěn na jiné okno (které ovšem bylo také východním směrem). A dvě málem zaschly letos na jaře po přesazení do květináčů (předtím jsem ještě v truhlíku aplikoval tyčinkové hnojivo). Blahovičníky mají citlivý kořenový systém, ale neřekl bych, že tam byl hlavní důvod.

Výsledkem mého pěstění jsou zatím dvě asi metrové rostliny, které se mají čile k světu. Jednu jsem přemístil z pracovny do obýváku, přímo k oknu, které se předtím stalo osudné jejím sourozencům, ale zatím se jí zde výborně daří.

Druhý vzrostlý blahovičník, jehož kořeny se propletly s kořeny dvou menších rostlin, jsem v pracovně dal ke střešnímu oknu, ale asi po dvou týdnech jsem si všimnul, že listy všech rostlin začínají zasychat. Nedostatkem vody to nebylo a o přehřívání pochybuji.

Hledal jsem na různých místech, jak rostliny zachránit, ale všude jsem nacházel jen pesimistické zprávy o uhynulých rostlinách. Přemístil jsem květináč zpět na okno, a pečoval o rostliny jako doposud. Skomírání největší rostliny se zastavilo, ale obě menší usychaly, listy i stonek jim tvrdly; rostliny ztrácely – i přes dostatečnou zálivku a rosení – vodu.

Nakonec jsem přistoupil k razantnímu a zoufalému řešení. Vzal jsem nůžky a obě rostliny zastřihl. Připravil jsem je o horní řadu listů v úrovni co nejblíže další řady listů. Také jsem ostříhal poškozené či uschlé části všech listů. A byl jsem překvapený následným efektem. Větší z obou rostlin vyrašily nové výhonky z kmene od okraje nyní horní řady listů. Zatím je ještě brzy předjímat, ale věřím, že se usychání podařilo zastavit a že rostlina minimálně tuto sezonu přežije.

U menší rostliny jsem takové štěstí neměl. I přes zastřižení definitivně uschnula.

Odborníci radí, že blahovičník je vhodné přes léto umístit ven. Prozatím zvažuji variantu, že jednu ze vzrostlých rostlin umístím ven a druhou budu pěstovat pouze v bytě. Každopádně doufám, že již k nečekanému zaschnutí žádné z rostlin nedojde. A zajímalo by mě, zda občasné zastřihávání může sloužit jako prevence před zasycháním. Budu rád, když se i vy podělíte o své zkušenosti se zasycháním blahovičníku.

Posted in Pěstování | Tagged , , , | Leave a comment